Láska a podpora blízkých znamená pro každého člověka hodně. Vždy je potěšením trávit čas s blízkými, slavit významné události a slavit narozeniny. Pouze pokud mezi příbuznými neexistuje důvěryhodný vztah, nemůže být ani řeč o nějakém rodinném štěstí. Zvláště pokud mezi dospělými dochází k opomenutím.
V takových případech děti vždy trpí. Jedna z našich čtenářek vyprávěla skutečný příběh o tom, jak narozeninový dárek pro její vnučku od milované babičky změnil její postoj ke tchyni. Možná po přečtení tohoto příběhu můžete této ženě dát nějakou radu. A pokud ne, pak si do budoucna uděláte závěry, co byste se svými blízkými neměli dělat.
„Můj rodinný život nebyl příliš úspěšný; máme s manželem těžký vztah. Mojí jedinou radostí je moje malá dcera. Naše rodina žije odděleně od našich rodičů. Se všemi jsme zadobře, ale vztah s tchyní nevyšel. Předstírá, že je chudá, ale ve skutečnosti je to docela bohatá žena. Matka mého manžela neustále šetří peníze na svou vlastní vnučku. Je to pravděpodobně proto, že nevěří v naši budoucnost s mým manželem, takže nechce utrácet peníze. Proč by vlastně měla utrácet peníze za dítě, které se může brzy stát „bývalým“ příbuzným.
Má vlastní domácnost a její tchyně žije sama. Kromě syna má mladší milovanou dceru a její tchyně zbožňuje její vnoučata. Jsem dospělá a chápu, že komunikace se mnou nepřináší tchýni radost. A dítěti chybí péče a láska babičky. Jiné babičky by klidně trávily léto na vesnici se svými vnoučaty, naše ne. Moji dceru nikdy nepozvala na návštěvu. Můj manžel ji navštívil třikrát s naší dcerou.
V den narozenin své vnučky se tchyně omezí na gratulace po telefonu. Od prvních minut si stěžuje na malý důchod, kvůli kterému jí nemůže dát dárek. Zatímco ona dává svým dalším vnoučatům luxusní kostýmy a hračky. Vše je vidět na sociálních sítích. Moje vlastní dcera je samozřejmě hezčí a bydlí poblíž. Ale můj manžel je také její syn! Jednou ani po telefonu nepoblahopřála naší dceři k narozeninám. Tomu nerozumím, je opravdu tak těžké zavolat?“
Dlouho očekávaný dárek
„Nedávno mé dceři bylo 10 let, koneckonců její první výročí. Poprvé za všech těch deset let se tchyně rozhodla poslat své vnučce dárek. Řekla, že prase prodala a může si to dovolit… Dobře, čekáme. Když balíček otevřeli, byl tam pach z druhé ruky, tak specifický, že si ho s ničím jiným nespletli. Velikost jsem samozřejmě neodhadl.
Je to tak nepříjemné. Moje dcera byla naštvaná z celého balíku, jen jeden svetr vypadal víceméně normálně. Zkoušela jsem svetr vyprat, abych se zbavila nepříjemného zápachu, ale všechno ostatní jsem musela vyhodit. Dcera kategoricky odmítla nosit to, co jí babička poslala.
Legrační na tom je, že mezi těmito hadry byla malá sklenice s jahodovým džemem. Tohle je ze všech plantáží mé tchyně! Zkrátka tenhle balíček naštval jak mě, tak moji dceru. Byla jsem rozhořčená a všechno jsem řekla manželovi, ten se přirozeně postavil na stranu mé matky.
Řekl jsem, že by bylo lepší, kdyby neposílala vůbec nic, jako všechny ty roky. A můj manžel řekl, že balík přišel ze srdce. Jsou to dárky? Je mi líto své dcery, čekala na blahopřání jako člověk. Pro mou tchyni se naše dcera nikdy nestane skutečnou vnučkou. Je možné takto zacházet se svými vlastními vnoučaty?“
Samozřejmě nejde o dárky, ale o pozornost. Nejurážlivější je, že babička se nestará o vlastní vnučku. Pozvání na návštěvu by totiž pro dítě bylo velkým štěstím. Naučit svou vnučku dělat knedlíky nebo ji nechat krmit kuřata je svobodná radost.
