Všichni lidé jsou v různých váhových kategoriích ve svém vnímání toho, jak potřebují žít a zabezpečit se. Pro někoho jsou normální brambory se sleděm, pro jiného podávejte červený kaviár na parmezánu. Zajímavé to dopadne, když se tyto zájmy náhle protnou. Na vděčnost můžete narazit třeba od tchyně. I když vděčnost by se měla dát do uvozovek.
Normální člověk v zásadě chápe, že ne každý může být úspěšný. Někteří lidé si toho ale raději vůbec nevšímají. Já mám svou prosbu, ty máš svou. Proč bych se měl přizpůsobit a jíst brambory? Ne! Kaviár si budu dopřávat i nadále. Takže tady je příběh, který vám chceme vyprávět.
„Máme s manželem malý dvoupokojový byt. Mám to od babičky. Rodiče to nejdřív pronajímali, ale když jsem se oženil, rozhodli se, že nám ho dají. Máme dvě děti, 6 a 2 roky. Od nástupu na mateřskou jsem pracovala dohromady snad šest měsíců. Musíte být se svými dětmi, nenecháte to stále na rodičích.
Oba si však vždy rádi vezmou na víkend pryč, abychom si s manželem trochu odpočinuli. A s penězi nám vždy pomůžou, chápou, že manžel se teď o vše stará sám. Ale tchyně se chová úplně jinak. Nejde o to, že bych byl proti, jen to mám s čím srovnávat.
Bydlí sama v třípokojovém bytě, platí přemrštěné sazby na důchodce a přitom si nic neodpírá. Málo se zajímá o naše životy, ale víc se stará o to, aby jí její syn dal tisíc nebo dvě včas za tyto služby.
Její manžel jí nejednou navrhl, aby se tohoto velkého bytu zbavila, prodala ho, přestěhovala se do jednopokojového bytu a rozdíl dala jako zálohu. Tímto způsobem by bylo možné pokrýt náklady, zejména proto, že by byly mnohem nižší. Nežádáme po ní, aby se vžila do našeho postavení, ale mohla by se o sebe plně postarat. Ale ne, vůbec ne.
Vděčnost tchyni
V jednu krásnou chvíli jako obvykle přišla na návštěvu (není v jejích pravidlech upozorňovat na její příchod: i když je to tornádo, přijde, když uzná za vhodné) a začala vyprávět, jak špatný byl její život a že neměla Neplatil za energie po dobu tří měsíců. I když, pokud si pamatuji, můj manžel jí dal peníze ještě nedávno.
A bylo jí jedno, že obě vnučky jsou právě teď nemocné, potřebují léky, že jsem v mýdle, protože jsem se o ně potřebovala postarat a shromáždit a nakrmit manžela. Nezajímá ji, že máme i komunální služby, že máme půjčku na auto, že máme přece svůj život a že nejíme červený kaviár po lžičkách, ale k večeři máme prostě bramborovou kaši a sledě .
Vlastně jsem jí to všechno dal. Tchyně se samozřejmě urazila. Řekla, že jsem sobecký a obecně ji nenávidím, ale neudělala nic špatného. Otočila se, odešla a pak si stěžovala manželovi. Už týden se mnou nemluvil. Sám jsem se na něj naštval, protože bral a platil matčiny účty z vlastní kapsy.
Když se zeptám, co jeho dcery, jen zabručí a mávne rukou. Dobře, uvaří se a rozmrazí. Ale včera jsem viděl tchyni v supermarketu, bydlí kousek od nás. Co má v košíku s potravinami? Croissanty, červená ryba, dor blue a parmazán, kousek balyku. Proti mým klobásám mléko, vejce, ovesné vločky a brambory s rybou. To je ono, chlapi! Vděčnost od mé tchyně.“
Vlastně, co můžu říct? Život je jen jeden, každý ho žije v rámci svých potřeb a svědomí. Nikoho nesoudíme, ale rádi bychom věděli, co této ženě můžeme poradit? Má vyjádřit svůj názor tchyni, nebo je lepší ji ignorovat a žít dál svůj život?
Vděčnost vůči tchyni se může lišit. Například jako tento, v uvozovkách. Jsme to jen my, nebo opravdu nechápe, jaké poselství se jí její snacha snaží předat? Sdílejte článek s ostatními a pak se nezapomeňte podívat na tento materiál o tom, v jakých případech budoucí tchyně není šťastná ze svatby svého syna. Děkujeme, že s námi zůstáváte!
