Moderní děti jsou vychovávány mnohem šetrněji, než jsme byli vychováváni my. Přísná výchova je minulostí. Metody jsou stále liberálnější, rodiče se snaží stát se pro dítě více kamarády než mentorem a o trestu za přestupek se mluví jako o psychickém traumatu dítěte. Jsou ale takové metody schopné připravit dítě na skutečný život?
Švédský psychiatr a autor několika knih David Eberhard se domnívá, že liberální výchova poškozuje děti i rodiče. A my se s vámi podělíme o jeho pohled na tento problém.
Slavný psychiatr se domnívá, že současné generaci chybí přísnost a rigidita výchovy. Rodiče se stávají rukojmími společnosti, v níž je dítě postaveno na piedestal. Kvůli tomu vyrůstá celá generace rozmazlených, infantilních dětí, které nemají ani špetku respektu k dospělým. Nejsou připraveni žít ve skutečném světě, nejsou připraveni smířit se s jeho zákony, protože v reálném životě není všechno jako v dětství.
Sám Eberhard nyní vychovává osm dětí, takže jeho závěry zjevně nevznikly z ničeho nic. Loni vyšla v ruštině jeho oceňovaná kniha „Děti v moci“, kterou doporučujeme přečíst všem rodičům.
K tomu vede liberální výchova, kdy rodiče své děti netrestají, ale dovolí jim vše, na co ukážou prstem. Rodiče se přestali chovat jako zodpovědní dospělí. Snaží se být přáteli se svými dětmi, zoufale se snaží být dokonalí, neodvažují se odporovat nebo stanovovat hranice. Od koho se ale má dítě v tomto případě učit?
A i když takových rodin u nás zatím není tolik, bude jich přibývat, protože evropské trendy se k nám pomalu dostávají. Přesto se v tomto portrétu již mnoho lidí poznává.
Rodiče neradi vytahují z rodiny problémy s výchovou, neustále mají pocit, že pro své dítě nedělají dost. Přijdou unavení z práce a uvaří si, co si dítě přeje k večeři, jen aby se s ním nepouštělo do diskuze. Umožní dítěti sedět déle u televize ze stejného důvodu.
David Eberhard k tomu říká: „Neříkám, že je to špatně. Jen říkám, že život rodiče by se neměl točit jen kolem dítěte. Neexistují žádné vědecké důkazy, že by to mělo nějaký pozitivní vliv na budoucnost dětí, že by se v dospělosti staly úspěšnějšími nebo bezstarostnějšími.“
Psychiatr se domnívá, že rodina by vůbec neměla být demokratická. Vztah mezi dospělými a dětmi je vztahem mistra a žáka. Tady nemůže být demokracie, tady jeden učí a druhý poslouchá. Rodiče jsou starší, mají více zkušeností a znalostí, takže jsou to oni, kdo určuje pravidla.
Děti nejsou porcelánové panenky a nemělo by se s nimi tak zacházet. Musí být připraveni na skutečný život, kde jsou věci trochu jiné. Kritika, poznámky, tresty – to vše děti potřebují.
Eberhard říká: „Rodiče na Západě se nyní bojí všeho a věří, že i sebemenší kritika může dítě traumatizovat. Už nepovažují za nutné říkat dceři v pubertě: „Nejez tolik čokolády, jinak ztloustneš,“ protože se bojí, že dívka okamžitě přejde do druhého extrému, dokonce až do anorexie. Zároveň můžeme po dětech něco vyžadovat, ony to vydrží.“
Není nic špatného na tom, chtít dítě chránit, chránit ho před nebezpečím a zklamáním. Je tu ale obrovské riziko, že to přeženete. Přílišná ochrana má na děti škodlivý vliv.
Psychiatr říká: „Chceme-li získat kompetentní dítě, pak mu musí být umožněno chodit do školy samo. V šesti letech už toho dítě umí i ve městě s hustým provozem. Rodiče to nedovolují, ale zároveň vyzývají dítě, aby se rozhodovalo nebo diskutovalo o každém problému na rovném základě s dospělými.“
Rodiče své děti na dospělý život vůbec nepřipravují, oblbují je myšlenkou, že se jim nikdy nic zlého nestane, že vždy bude vše v pořádku a jsou pupkem země. Z takových dětí vyrostou drzí spratci, kteří nedokážou pořádně ocenit své schopnosti, protože jim rodiče nikdy neřekli, že dělají něco špatného. O tom, jak své děti správně vychovávat, se samozřejmě rozhodujete sami. Zaměřit se na dítě ale není nejlepší rodičovská metoda na světě.
Není potřeba jít z extrému do extrému a hned začít dítě šikanovat a trestat kvůli maličkostem. Ne, jen musíte najít střední cestu. Každé dítě si potřebuje najít individuální přístup, vlastní metodu výchovy, která pomůže vychovat hodného a dobrého člověka.
