Nikdy jsme se s manželem nehádali, kde bude dítě spát. Pouze samostatně, bez možnosti. V porodnici se ale ukázalo, kdo bude majitelem. Moje dívka neustále křičela, před jídlem a po jídle, v kočárku a v kočárku.
V další bezesnou noc manžel přinesl dítě do naší postele se slovy: „To stačí, ať spí s námi a mlčí.“ Nyní čekáme, až naše 8 letá dcera bude moci spát ve vlastním pokoji.
Naše radost byla samozřejmě krátkodobá. Po 3 letech dívka dospěla a spát s ní se stalo nesnesitelným. Všechny pokusy přesunout ji do jeslí byly marné. Jediné, co se nám podařilo, bylo naučit ji usínat sama. Ale stejně se uprostřed noci probouzí a přichází k nám ze svého pokoje. Nevyháníme ji a tady je důvod.
Jednoho dne jsem narazil na knihu matky mnoha dětí, Christiny Gross-Lo, „Rodiče bez hranic. Rodičovská tajemství z celého světa.“ I bez dočtení do konce jsem si uvědomil, že dělám všechno správně.
Děti nejsou vychovávány podle jediného algoritmu. Musíte je cítit a dát jim vše, co potřebují – lásku, ochranu a podporu. Například v Japonsku se nikdo nezabývá otázkou, jak odnaučit dítě společnému spaní. Žádný takový problém neexistuje, děti spí s rodiči!
Japonští rodiče a děti přistupují ke spánku odlišně. Dítě spí, kde chce. Christina Gross-Lo popisuje spánek dítěte takto:
„Žádný z mých japonských přátel nezařídil samostatný dětský pokoj, i když měl takovou příležitost. Postýlky sloužily k dennímu spánku, ale ne k nočnímu. Japonské maminky zkrátka ani nenapadne, že jejich děti potřebují svůj vlastní prostor. Své děti naopak nechtějí nechávat dlouho samotné.
Být dobrým rodičem znamená předvídat potřeby svého dítěte dříve, než začne řvát; Tím, že rychle odpovíte na jeho volání, pomůžete miminku stát se harmonickým člověkem.“
V Japonsku nikdo nedodržuje konkrétní denní režim. Není problém s nedostatkem spánku nebo nespavostí. Pediatři radí spát s dítětem nejen od kojeneckého věku, ale i ve věku základní školy. Pocit bezpečí je v tak mladém věku velmi důležitý. Škola je extrémně stresující a společné spaní s dítětem vám pomáhá vyrovnat se s obtížemi, které nastanou.
Od dětství učíme děti samostatnosti. Vozíme ho v kočárku, autosedačce a snažíme se mluvit, jako by si byl rovný. A většina rodičů považuje tento princip výchovy za normální. Takto je podobná situace popsána v knize:
„Pokud je k nám dítě příliš připoutané, obáváme se o jeho budoucnost a obáváme se, zda to zvládne, když tu nebudeme. Když dítě v noci pláče, matka samozřejmě chápe, že se cítí špatně, ale pamatuje si, že dobří rodiče by měli své děti naučit rozcházet se – protože je to naučí spoléhat se na vlastní síly.“
Ve východních kulturách tento postoj k dětem vyvolá obavy. Věří, že společné spaní je neuvěřitelně přínosné pro děti, které teprve rozvíjejí sociální vztahy.
„V Japonsku věří, že společné spaní dává dětem lepší pocit, že patří do společnosti. Miminka, jejichž potřeby předvídali jejich rodiče spící poblíž, se mění v citlivé a vnímavé lidi. Japonci nepovažují vazbu dítěte na matku za nezdravou závislost. Naopak je vnímána jako základ pro rozvoj důležitých dovedností, které pomohou dítěti uspět v dospělosti.“
Profesorky psychologie z UC Irvine Meret Keller a Wendy Goldberg provedly sociologický průzkum mezi školáky a jejich rodiči. Výsledky všechny překvapily. Děti, které spaly odděleně a uměly usínat samy, si skutečně rychle osvojily některé domácí dovednosti.
Ale v rodinách, kde se praktikovalo společné spaní, děti vyrůstaly samostatnější a soběstačné. Snadno řeší problémy se svými vrstevníky a cítí se skvěle v neznámém prostředí.
Kniha popisuje výsledky studie: „Profesor Goldberg a Keller ve své studii prokázali, že hluboká vazba a pocit bezpečí nastolený mezi rodiči a dětmi při společném nočním spánku položil psychologický základ pro nezávislé chování během dne.
Naprosto souhlasím se závěry v knize Christiny Gross-Lo. Pokud dítě nemůže samo spát, znamená to, že se bojí a hledá ochranu. Je jedno, jestli to bude holka nebo kluk. Důvodů může být milion – od temné místnosti po nedostatek pozornosti. Můžete kontaktovat psychologa a zjistit důvody dětských strachů. Někdy se dětem přes den stýská po rodičích a kompenzují si to společným spaním.
Dítě v žádném případě nenadávejte, nevydírejte nebo násilím zamykejte samotné v pokoji! Je třeba nechat situaci jít, nechat vše volný průběh. Děti by se měly cítit bezpečně a rodiče to musí zajistit.
Na světě je tolik způsobů, jak vychovávat děti. Ne všechny metody jsou dokonalé, a i když s tím mnozí nebudou souhlasit, nepovažuji společné spaní za něco divného nebo potenciálně nebezpečného. Moje citlivé dítě dokazuje opak.
Myslíte si, že je v pořádku, když děti spí se svými rodiči? Jsou moderní rodiče líní a nezodpovědní nebo naopak citliví a chápaví? Podělte se o svůj názor v komentářích!
